Řím 12,4-6 Jako je v jednom těle mnoho údů a nemají všechny stejný úkol, tak i my, ač je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu a jeden druhému sloužíme jako jednotlivé údy. Máme rozličné dary podle milosti, která byla dána každému z nás.
Na počátku úvahy o církvi musíme udělat jeden důležitý krok: je třeba změnit pohled. Církev není ani pouhá lidská organizace, není ani pouze duchovní skutečností. Člověk je tělesně duchovní bytost. Podobně také církev má dva rozměry: lidský a božský rozměr je v ní neoddělitelně spjatý. Spojen s druhými lidmi v jednom společenství je jednou ze základních (podstatných) skutečností naší víry. Živá víra, živý vztah k Bohu nutně předpokládá, že budu vnímavý k druhým lidem. Množství věřících nemusí být překážkou niterného prožívání svého osobního vztahu k Bohu. Z druhé strany je zkouškou, zda si nehýčkám svou individuální zbožnost, která může být útěkem před skutečností. Jestliže zde apoštol Pavel poukazuje na milost, kterou Bůh dává v rozmanitosti darů každému člověku, jedním dechem připomíná fakt, že existuje vzájemná zodpovědnost. Přemýšlej dnes v rozjímání, jestli je pro tebe důležité žít ve společenství a jestli v tomto společenství vnímáš možnost nabídnout a uplatnit své osobní dary. Jaké jsou? Můžeš pokračovat v modlitbě tak, že si představíš tváře konkrétních lidí a před Bohem vyznáš, jaký k nim máš vztah. Můžeš mu svěřit radost i bolest, můžeš vyjádřit odpuštění, jestliže tě někdo zranil slovem nebo skutkem, můžeš vyslovovat jednotlivá jména s díkem nebo prosbou za každého jednotlivého člověka ze své farnosti nebo ze svého okolí. Taková modlitba bude dlouhá a náročná, ale neboj se jí.
Katolík musí pochopit, že vůbec nemůže být katolíkem, jestliže svou víru neprožívá společně s druhými. (Riccardo Lombardi)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.