Kdo nepadne a nepokloní se, má být vhozen do rozpálené ohnivé pece.
8.. V té době přišli muži hvězdopravci a udali Judejce. 9Hlásili králi Nebúkadnesarovi: „Králi, navěky buď živ! 10Ty jsi, králi, vydal rozkaz, aby každý člověk, až uslyší hlas rohu, flétny, citery, harfy, loutny a dud a rozmanitých strunných nástrojů, padl a poklonil se před zlatou sochou. 11Kdo nepadne a nepokloní se, má být vhozen do rozpálené ohnivé pece. 12Jsou zde muži Judejci, které jsi pověřil správou babylónské krajiny, Šadrak, Méšak a Abed-nego. Tito muži nedbají, králi, na tvůj rozkaz, tvé bohy neuctívají a před zlatou sochou, kterou jsi postavil, se neklanějí.“ 13Tehdy Nebúkadnesar, rozlícen a rozhořčen, rozkázal přivést Šadraka, Méšaka a Abed-nega.
/Da 3, 8-13/
Zatímco doba vměšování politického totalitářství pominula, nejsme často svědky toho, jak jsou používání rozumu a akademické bádání po celém světě – více či méně jemně – nuceny sklonit se pod tlakem ideologických zájmových skupin a podřídit se vábení krátkodobých prospěchářských nebo pragmatických cílů? Co se stane, bude-li naše kultura stavět pouze na módních argumentech, s malým odkazem na skutečnou historickou intelektuální tradici, nebo na názorech, které jsou nejhlučněji prosazovány a nejvíce sponsorovány? Co se stane, oddělí-li se naše kultura od svých životodárných kořenů v úzkosti, aby si zachovala radikální sekularismus? Naše společnosti se nestanou rozumnějšími ani tolerantnějšími ani přizpůsobivějšími, ale spíše křehčími a uzavřenějšími a se stále větší námahou budou rozlišovat, co je pravdivé, vznešené a dobré.
Z promluvy Benedikta XVI. k akademickému světu
(Vladislavský sál Pražského hradu, 27. září 2009)
Kéž bychom svůj život stavěli na opravdu důležitých věcech a ne na těch, jejichž kořeny nesahají hlouběji než kořen jetele. Kéž by kořeny našeho duchovního růstu a života vůbec sahaly až k těm, kde je míza věčného života - tou je desatero a žili podlě něho opravdově.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.