Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má, nýbrž tvá vůle se staň.
Potom se jako obvykle odebral na Olivovou horu; učedníci ho následovali.
Když došel na místo, řekl jim: „Modlete se, abyste neupadli do pokušení.“
Pak se od nich vzdálil, co by kamenem dohodil, klekl a modlil se:
„Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má, nýbrž tvá vůle se staň.“
Tu se mu zjevil anděl z nebe a dodával mu síly.
Ježíš v úzkostech zápasil a modlil se ještě usilovněji; jeho pot kanul na zem jako krůpěje krve.
Pak vstal od modlitby, přišel k učedníkům a shledal, že zármutkem usnuli.
Řekl jim: „Jak to, že spíte? Vstaňte a modlete se, abyste neupadli do pokušení.“
/Lk 22, 39-46/
To je podobně jako když Maria řekla své "Ať se mi stane", tak tady Ježíš přijímá se stejnou důvěrou a poslušností cestu, o které ví že bude hodně těžká.
Zdroj: jump.cho.cz
těžce se mi chápe, jak někdo může usnout zármutkem... únavou, to jo, ale zármutkem? Já, když se rmoutím, tak obvykle usnout nemůžu :-)
Já to chápu... Představ si, že třeba brečíš nebo jsi smutný tak, že se z toho vyčerpáš a usneš. :)
No... mě se blbě představuje, že brečím tak intenzivně - nám klukům to až tak nejde. Já spíš přemýšlím, jak z toho smutnění ven, jak to vyřešit - a přemýšlím tak intenzivně, že prostě ne a ne usnout - právě že v takových chvílích mívám opačný problém :) ale beru - je to individuální věc :)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.