Jákob však odvětil:"Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš." Gn 32,26
Požehnání znamenalo v nejstarších dobách zvláštní sílu, kterou Bůh umožňuje člověku úspěch. Izraelci nerozlišovali mezi touto silou (vnitřní mohutností) a jejím vnějším důsledkem.
Všeobecně se předpokládalo, že to, co ovlivňuje život, může být nositelem požehnání, tedy i neživé věci. Předpokládalo se, že sobota je požehnaným dnem více než ostatní dny. Může být žehnána archa úmluvy, prorocká hůl, kámen nebo oběť.
Požehnání se projevuje různě: schopností vládnout, „schopností“ kněžství – být prostředníkem mezi Bohem a lidmi, bohatstvím stád a úrody, vítězným vedením válek, u ženy plodností atd.
Žehnat lze věci při uvedení do užívání nebo při příležitosti předávání úřadu. Přímluvná žádost člověka nebo církve v modlitbě o požehnání se nazývá požehnáním.
Požehnání je možno předávat, ale jen na toho, kdo je schopen požehnání přijmout. Abrahám přenesl své požehnání na Izáka, ten na Jákoba. S Jákobem šlo požehnání do Cháranu. Zde z něho těžil Lában. Z Jákoba přešlo požehnání na Josefa, pro něhož Bůh žehnal Putifarovi. zpracoval František Mráček
slavný zápas Jákoba na břehu potoka Jabok zápas, ze kterého Jákob vyšel sice zraněný, ale jako vítěz; Jabok není jen potok ve Starém zákoně, ale také výborná škola v Praze
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.