17.1.2020

Příběh o „Uzdravení ochrnutého“ a odpuštění hříchů na základě jeho víry podle Marka se odehrál v galilejském Kafarnaum jako další znamení o Boží moci Ježíše jako Syna Božího. Nemyslím, že by v tomto případě šlo o úkon „svátosti smíření“, které nabývá prvních podob až mnohem později ve starokřesťanském veřejném vyznávání hříchů před církví. Až v raném středověku se začíná šířit praxe soukromého vyznání hříchů Bohu skrze kněze. Počínaje 9. stoletím se svátost pokání vypočítává mezi sedmi svátostmi církve. Teprve liturgická reforma 2. vatikánského koncilu zavádí do běžného užívání označení svátost smíření, které v českém prostředí začíná pomalu převládat.

Odpuštění hříchů, spáchaných po křtu, se uděluje prostřednictvím svátosti, nazývané svátost obrácení, svátost zpovědi, svátost pokání nebo svátost smíření. Je to proces, který se skládá ze tří úkonů kajícníka.Jsou to: lítost, zpověď nebo vyznání hříchů knězi, dále předsevzetí vykonat zadostiučinění i skutky uložené za pokání a z rozhřešení kněze. Individuální a úplná zpověď těžkých hříchů s následujícím rozhřešením zůstává jediným řádným prostředkem smíření s Bohem a s církví a může se konat jen v průběhu společného obřadu. Této svátosti a úkonům spojených s ní se církev katolická bude zabývat v postní době. Bude nepochybně dost prostoru k dalšímu komentování.