23.1.2020

V žalmu 56 převládá vyznání důvěry v Boha. Ta je lékem proti strachu, který je v Davidovi vyvolán mnohými nebezpečími, kterými je ohrožován. Žalm je zasazen do doby, o které čteme v První knize Samuelově. Situace z Davidova života by se mohly vztahovat nakonec na každého věřícího člověka. Nebyly tedy míněny jako historický údaj. Důvěra vůči Bohu patří k podstatě lidského života. Důvěra ovšem předpokládá víru v Boha. Prorok Izaiáš vyzývá k nebojácnosti odkazem na Boží ochranu: “Neboj se, vždyť já jsem s tebou, nerozhlížej se úzkostlivě, já jsem tvůj Bůh” (Iz 41, 10). “Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj” (Iz 43, 1). Pokud se žalmista uchýlí pod ochrannou Boží moc, ztrácí strach z nepřátel. Ve srovnání s Bohem jsou nepřátelé jen slabí a smrtelní “lidé.”.

David se bojí. Uznává, že mu hrozí nebezpečí. Jeho strach ze zajetí u Filištínců, nebo že je nucen se ukrývat před Saulem je reálný. Ale ne nadlouho. Ujišťuje se: „Teď se bojím, ale vím, na koho se mám obrátit, když mám strach. Na Boha. Na něho přesunu své obavy. On je odhodí pryč. Nebudu se bát“. A říká: „ V Boha, jehož slovo chválím v Boha doufám, nebojím se. Co mi může udělat člověk?“ Dal svou víru Bohu a vložil ji do Božího Slova. Nepronáší nejasná přání, ale zakotví svou bolest, tužby a strach do specifického Božího příslibu. Když mám strach, přilnu k Tobě ve Tvém Slově a ke Tvé lásce. Napřímím svou mysl na to, co jsi řekl těm, kteří Tě milují. Pojednou se všechny hrozby už nezdají být tak hrozivé, protože jsou zahnané mocnějším hlasem.