15.2.2020

Slovo děkuji patří k základním slovům, které se učí malé děti. Děkovat se však učíme celý život. Vděčnost je totiž klíčem ke štěstí. Proto děkujeme Bohu, který je pro nás dárcem všeho, co potřebujeme, a to v takové hojnosti, že vděčnost Bohu přebije každý pocit ukřivděnosti. Vděčnost není nic samozřejmého. Stojí za zamyšlení, do jaké míry má vděčnost v našem životě místo. Jak moc jsme zvyklí děkovat Bohu i sobě navzájem? Možná máme pocit, že v životě máme pořád málo. Napadne nás někdy zamyslet se a s vděčností poděkovat i za to, co považujeme za samozřejmost?

Ať už se děje v našem životě cokoliv, pokusme se podívat na naši minulost i současnost s vděčností za to, že Bůh je vždy s námi, a že může vše obrátit v požehnání: “Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí.” (Řím 8,28). V Písmu čteme take: “Zbožnost člověka, který se spokojí s tím co má, je už sama velké bohatství. Nic jsme si totiž na svět nepřinesli a také si nic nemůžeme odnést. Máme-li jídlo a oděv, spokojme se s tím.” (1 Tim 6,6-8). Člověk někdy hledá veliké štěstí a přitom přehlédne tolik krásného co mu uniká. Bůh nás obdarovává i malými radostmi, které se musíme stále učit vnímat a být za ně vděčni. Prot: „Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás.“ (1Tes 5,18).