29.3.2020

Všechny texty dnešní liturgie – počínaje starozákonním úryvkem a konče zvěstí o Kristově vítězství nad smrtí v případě mrtvého Lazara – hovoří o vzkříšení. Slova útěchy proroka Ezechiela poukazují i na Hospodinův příslib možnosti "vzkříšení" těch, kdo pro svůj hřích vzpoury proti Bohu duchovně zemřeli. Míní lid vyburcovat z jejich smrtelného spánku a přivést k novému životu. Bůh praví: Boží Duch oživí i tyto "mrtvé" a všechny národy světa poznají, jak mocný je Pán. A dnešní úryvek z listu Římanům to potvrzuje: „Ve vás sídlí Duch toho, který z mrtvých vzkřísil Ježíše a „ Vy žijete ne podle těla, ale podle Ducha. Vaše tělo je podrobeno smrti kvůli hříchu, ale duch je plný života.“

Lazarův příběh od evangelisty Jana se rovněž dotýká nás všech, zdravých a živých. Marta i Marie vyčítají Ježíšovi: „Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel.“ Proč jsi tady nebyl, když jsme tě potřebovali? Známe tu otázku: „Proč se mi to stalo? Kde jsi byl, Bože, když…?“ A na to Ježíš pronese ta slavná slova: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky.“ Otázka „Věříš tomu?“ určená Martě, je klíčovou i pro nás.

Vzkříšení a život není něco, ale někdo. Tomu patří naše víra! Tomu, který říká: „Neboj se! Já jsem první i poslední, ten živý; byl jsem mrtev – a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu. (Zj 1,17-18)“. Když Ježíš Lazara křísí je to znamení, které nám má pomoci uvěřit. Uvěřit v Krista, který je vzkříšení a život. Boží láska nás někdy zdánlivě opouští. Ale to proto, že k životu vede cesta přes kříž. Ke slávě smrtí. A smrt není konečnou stanicí, ale přechodem z tohoto světa do Boží náruče.