9.3.2020

Prožít odpuštění a odpustit – to je stěží pochopitelné tajemství, vyžadující modlitbu, pokání a zahanbení. Je důležité, abychom si byli vědomi velkých divů, které v nás Bůh svým milosrdenstvím koná, a mohli tak být milosrdní vůči druhým. Usmíření se sebou samými je prvním účinkem Božího odpuštění. Každé opravdové usmíření s Otcem musí projít usmířením s vlastním já. Usmíření je darem Božím, něčím, co může učinit jen on, protože je Stvořitelem ideálního obrazu našeho já. Prosit Otce o odpuštění znamená znovu vložit svůj život do jeho rukou, aby nás utvářelo jeho milosrdenství a my se stále více podobali jeho obrazu.

Bůh je hlavní, klíčovou postavou v procesu odpouštění. Byl si toho vědom i prorok Daniel, jak v 1. čtení poznáme z jeho modltby. V ní kajícné vyznání hříchů jeho vlastních i lidu Izraele vůči Bohu ho nevede k pocitu zoufalství, nýbrž k důvěrnému očekávání Božího odpuštění. Bůh je přece věrný a dobrotivý, váhavý k hněvu a veliký v lásce. Tématem dnešního zamyšlení nad úryvkem Lukášova evangelia o Boží milosrdenství a odpuštění je odpověď na otázku, jak konkrétně můžeme my toto milosrdenství uskutečňovat

Lukáš zde vkládá Ježíšova slova přikázání do pěti sloves, která si budeme neustále číst, opakovat a podle nich i konat. Následně pěti slovesy nám však připomíná: “Nebudete souzeni…, nebudete zavrženi…, bude vám odpuštěno…, dostanete…, bude vám dána vrchovatá míra…”. Stále větší míra dobra a svrchovaný dar (jehož nejvzácnějším projevem je odpuštění) – takové je milosrdenství, kterým nás Otec obdařil a kterým nás chce v plnosti zahrnout.