21.4.2020

Dnešní čtení nám předkládá úryvek ze Skutků apoštolů, kde nám svatý Lukáš popisuje nový životní styl, k němuž vede Duch svatý rodící se církev. Svým vyprávěním chce autor ukázat, že základem nejrůznějších forem vzájemného sdílení je hluboké společenství duší a srdcí věřících. Jeho slova tvoří jeden z pilířů duchovní tradice církve. Už od raného mnišství se k němu církev utíká, kdykoli se musí potýkat s krizemi a obtížemi duchovního života. Je vzorem církve založené na bratrství. Křesťanství je originální tím, že vnáší bratrství do vztahů, které vládnou u konkrétních křesťanů i v celé církvi. Úryvky ze Skutků apoštolů 2,41-47 a 4,32-35, zůstávají základní chartou křesťanského bratrství. S ní se existující církevní sdružení, stále musí poměřovat.

I když se výraz „bratrství“ v Písmu svatém vyskytuje zřídka, výrazy „bratr“ a „sestra" v něm nalézáme ustavičně. Bratři jsou učedníci Pána, jsou to ti, kdo slyší Boží slovo, ti, kdo vyznávají Ježíše jako prvorozeného Božího Syna; ti, kterým je odpuštěno; chudí; ti, kdo jsou dětmi téhož Otce, a tak dále. Liturgie vychovává křesťany, aby se pokládali za bratry. Bratrství je jedním z nejvíce rozhodujících rozměrů, na kterých stojí křesťanský život a kázání. Ve 20. století se společnost vymaňuje z náboženského rámce a obrací se ke světskému. Je to svět, který žije, jako by Bůh neexistoval. Společenství křesťanů už nespadá vjedno se společenstvím občanů. Církev musí sdružovat svůj lid jiným způsobem. Musí to dělat samostatně, nezávisle na občanské společnosti a na státu.

Církev 20. století je církev různých sdružení, od nejstarších po nejnovější, jako jsou hnutí a nové komunity. V dějinách církve zaujímá velký prostor řeholní život, který má velmi staré historické kořeny, počínaje mnišstvím. Řeholní život se vyznačuje zejména solidaritou a nasazením misionářským, výchovným a pastoračním. Římskokatolická církev v přístupu k majetku odmítá jakékoliv marxistické tendence. Není zde žádné společné spravování majetku. Nikdo není nucen se soukromého vlastnictví ve prospěch církve zbavovat. Soukromé vlastnictví je navíc motivací k pracovnímu angažování se a k šetrnému nakládání s přírodními zdroji. Je plodem a současně podnětem k práci. Církevní nauka odmítá přerozdělování již vlastněného majetku.