11.5.2020

Úryvkem ze „Skutků apoštolů“ pokračujeme dnes v četbě z vyprávění autora „Skutků“ o 1. misijní cestě Pavla konané v letech 47-49
na území dnešního Turecka. Pavel s Barnabášem se tam přesunuli z Pisidské Antiochie, kde měl Pavel úspěšné kázání v místní synagóze. I odtud však museli po delším pobytu utéci do Lystry. Zde, v tomto dnes již neexistujícím tureckém městě, začali jeho obyvatelé Pavla a Barnabáše po zázraku uzdravení chromého zpočátku považovat téměř za bohy, nakonec však začali Pavla kamenovat. Jako mrtvého ho vyvlekli za město. Pavel však vstal, vrátil se do města a druhý den s Barnabášem odešel kázat do nedalekého Derbe. Odtud se oba téměř původní trasou vrátili zpět do Antiochie. Cestou šířili evangelium a posilovali místní křesťanské církve.

V dnešním evangeliu Ježíš vysvětluje svým učedníkům kým vlastně je. Hovoří o tom, jak je Bůh přítomen v životě věřících ( v. 23 ). Pouze ten kdo miluje, je schopen zachovávat jeho slovo, které je duchovní a niterné. Kdo zachovává toto slovo ( = přikázání ), bude přebývat v Ježíšově lásce i v lásce Boha Otce a Ježíš bude spolu s Otcem a Duchem svatým přebývat v jeho duši. Kristova přítomnost v nitru člověka je dovršením očekávání konečného Božího přebývání s lidmi. O tom, zda Nejsvětější Trojice může přebývat v těch, kdo věří, rozhodujeme my sami, podle toho zda milujeme Ježíše a zachováváme jeho slovo. Kdo nemiluje a nezachovává přikázání, nemůže vstoupit do tohoto Božského života ( v. 24). V čase Kristově přišla na tento svět pravda. Duch svatý tuto pravdu přináší do srdcí věřících.