21.5.2020

Atmosféra liturgie „Nanebevstoupení Páně“ je vždy naplněna zvláštní nostalgií, protože při ní v sobě cítíme hluboký stesk po nebi, které je pravou vlastí všech křesťanů, a víc než kdy jindy vnímáme silnou touhu po věčnosti, která se skrývá v našem nitru . Ptáme se: jak se můžeme radovat z něčeho, co není pozemské a co přesahuje naši smyslovou zkušenost? Tuto radost může vyvolat jedině Duch svatý, který v nás přebývá. „Posvátná radost“, kterou Duch svatý vyvolává, se velmi liší od radosti, kterou nám nabízí dnešní svět. Je to radost posvátná, protože Kristovým nanebevstoupením bylo i naše lidství povýšeno a vysvobozeno z našich omezených lidských obzorů. Kristus povýšený k pravici Boha Otce zároveň zůstává s námi až do konce světa. Změnil pouze svůj vzhled.

Matoušovo evangelium k dnešní slavnosti „Nanebevstoupení Páně je zakončeno vyprávěním o tom, jak se vzkříšený Kristus naposledy zjevil apoštolům. Ježíš dovršil své pozemské putování a na stejném místě kde kdysi zahájil své veřejné působení - v „Galilei pohanů“ (Mt 4,12) – ukládá svým apoštolům nové poslání. Stejně jako tehdy se Ježíš přibližuje, aby upevnil víru svých učedníků. Přichází k nim jako Syn člověka, který v síle svého zmrtvýchvstání vystupuje k Bohu. Obdařuje apoštoly plnou mocí, aby pokračovali v jeho poslání a získávali učedníky ze všech národů (v.19). Být „učedníkem“ znamená vstoupit do živého společenství s Bohem Otcem, Synem a Duchem svatým – skrze křest. Díky tomuto spojení se Kristus naší zemi nevzdálil, protože po jeho nanebevstoupení se země spojila s nebem.