22.5.2020

Když se apoštol Pavel při své 2. misijní cestě usadil v Korintu, měl v noci vidění, ve kterém ho Pán uklidnil a povzbudil ho k dalšímu šíření Božího slova. Mnozí Židé totiž proti Pavlovi povstali a žalovali ho před soudem. Tehdy, bylo to v letech 51-52, zde vládl římský místodržitel Gallio, který jedná obezřetně a jako „laik“ se odmítá míchat do náboženských otázek. V jeho očích patří problémy, s nimiž se na něj obracejí židé, k vnitřním otázkám judaismu, a proto se netýkají jeho úřadu. V té době římští úředníci zachovávají v těchto věcech neutralitu a zpočátku nejsou zaměřeni protikřesťansky. Kolikrát jenom římští hodnostáři zachránili Pavla před fanatismem jeho protivníků! Židé se i nadále snaží klást Pavlovi překážky a bránit mu v jeho působení.

Pavel však dostává posilu a povzbuzení pro své poslání: to, co koná, je v souladu s Pánovou vůlí. Sám Pán si přeje, aby se apoštol věnoval i pohanům. Celým textem Písma se line jediná myšlenka: jak vysvětlit, že vyvolený národ Ježíše odmítl, zatímco ostatní národy považované za méněcenné pohany, jej přijaly? Podle záznamu Pánových slov z vidění Pavlova bylo řečeno: „Mám v tomto městě mnoho svých lidí“ (Sk 18.10) a stejně je tomu v jiných městech. Boží lid se tedy skládá z malého množství židů a z velkého počtu pohanů. Osmnáct měsíců strávených v Korintu Pavel důsledně využívá k evangelizaci převážně pohanů. Pavel pak zakončuje svou 2. misijní cestu. Putuje do Jeruzaléma a odtud zpět do Antiochie.