8.5.2020

Ve své první promluvě v synagoze v Antiochii Pisidské, podle záznamu z Lukášových „Skutků“ (Sk 13,26-33), používá Pavel stejné argumenty jako apoštol Petr ve svém prvním kázání o Letnicích ( Sk 2,14–41). Viz též 4. neděle velikonoční 3.5. Zdá se, že jde o obvyklé schéma všech, kdo hlásají radostnou zvěst v židovském prostředí: dovršila se dávná zaslíbení a to bez ohledu na to, že je odmítli obyvatelé Jeruzaléma, kteří vydali Pilátovi nevinného člověka, jehož však Bůh vzkřísil z mrtvých. Podstata všech těchto promluv je tatáž: Bůh uznal nespravedlivě odsouzeného Ježíše za spravedlivého tím, že ho vzkřísil z mrtvých. To je tedy oním „slovem spásy“ (v.26), „radostnou zvěstí a dovršením „zaslíbení, která dal Bůh otcům“(v.32). Zpíváme o něm též v dnešním 2. žalmu (v.33).

Bůh je mocnější než všechno, i to nejzákeřnější zlo, a dává spásu všem, kdo věří v jeho moc, která se projevila na Ježíšově velikonočním tajemství. Je zajímavé, že Pavel zakládá zvěst o vzkříšení na svědectví „svědků“, kteří na vlastní oči viděli Zmrtvýchvstalého. Sám se mezi ně nepočítá, protože si dobře uvědomuje, že jejich role je nezastupitelná a jedinečná a Pavel „prozřel“ jak víme mnohem později. On je si vědom toho. že je „pouze“ hlasatelem „toho co sám přijal“, ale ihned připojuje dovětek: „A (také) my vám hlásáme (tuto) radostnou zvěst, „čímž se začleňuje mezi hlasatele evangelia. Také v dnešní době a v naší konkrétní situaci nám, dědicům Božích zaslíbení (srov. Gal 3,16.29) a pravým Božím „Izraelitům“ (srov. Gal 6,16), Pavel zvěstuje slovo pokoje, slitování a spásy.