9.5.2020

První čtení nám předkládá k zamyšlení problém, který prvním křesťanům velmi ležel na srdci – odmítnutí evangelia židy a jeho následné hlásání pohanům. Nás v této době tyto otázky, týkající se přednostního práva Izraele na spásu, možná příliš nezajímají, ale prvotní církev je brala velmi vážně. Často se s nimi setkáme v knize Skutků apoštolů ( dnes v. 46 ; nebo dále: Sk 18,6; Sk 28,28) a jsou jim věnovány celé tři kapitoly (9-11) Pavlova listu Římanům. Mysl Ježíšových učedníků totiž jitřila a znepokojovala otázka: Proč vyvolený národ nepoznal, že se naplnila v Ježíši Kristu Boží zaslíbení a proč je nepřijal.

V dnešním úryvku ze „Skutků apoštolů“ se hovoří o radosti nových adresátů radostné zvěst ( v. 48), o pozitivních dopadech pronásledování a o optimismu učedníků, kteří byli „plní radosti a Ducha svatého“ ( v. 52 ) , přestože jejich život nebyl vůbec klidný a bezstarostný. Když Boží slovo odmítli Židé a s nadšením je přijali pohané, apoštolové šíří Boží dále a jinde ( v. 51 ). Kniha Skutků apoštolů překypuje optimismem, který pochází z Ducha svatého. Radost hlasatelů evangelia nepramení jen z jejich úspěchů, ale i z utrpení, která musejí snášet, ne z lidských výtvorů, ale ze snahy připodobňovat se Kristu a putovat cestou, byť nesnadnou, která vede k Bohu.