02. 06. 2020

Středem dnešního Markova evangelia je pokrytecká otázka. Herodiánům a farizeům nejde o odpověď, ale chtějí především uvést Ježíše do rozpaků tím, že se bude chtít zalíbit buď římským úřadům, nebo davu. Jeho odpověď se však vyhne zákeřné nástraze a využije otázky, aby nabídl rozhodující měřítko pro život křesťana. Bůh a císař nestojí proti sobě, ani je není možné klást na stejnou úroveň: Bůh má přednost, ale ta nepřipravuje stát o jeho práva. Podle této zásady poslouchá křesťan nejen Boha, ale i lidi. V každém případě však poslouchá kvůli Bohu, nikoli kvůli lidem, protože veškerá autorita má své kořeny v Bohu. Právě z tohoto principu pramení svoboda svědomí, chráněná před každou modloslužbou moci a respektující příslušnou nezávislost jak církve, tak státu.

Dát Bohu i císaři, co komu patří. Vyvstává otázka: Jak je to tedy se světskou mocí? Někdy je skoro nemožné uvěřit, že představitelé moci, ať již v době dnešní či v dobách dávno minulých, by tuto moc obdrželi z vůle Boží. V dějinách lidstva a i v těch osobních se setkáváme se situacemi, kde nutně musíme konstatovat, že Bůh dopustil i zlo. Dát Bohu co je Boží pak znamená uvést vše na pravou míru, dát Bohu první místo v našem životě, neboť mimo Něj není možný ani samotný život. Bůh si podrží v rukou opratě dějin i tam, kde zdánlivě už triumfovalo zlo. To však neznamená, že můžeme být pouhými diváky světového dění a čekat, jak to na jevišti světa dopadne! Boží prozřetelnost totiž nepočítá jen s těmi druhými, ale i s námi.