16.6.2020

Dnešním úryvkem z Písma pokračujeme ve čtení o důsledcích těžkého hříchu izraelského krále Achaba a jeho ženy pohanky Jezabel, který spáchali tím, že dali ukamenovat svého souseda Nábota, aby získali jeho vinici a za to, že král i jinak svým chováním Boha zjevně urážel. Bůh pověřil proroka Eliáše, aby hanebnou troufalost krále zkrotil. Jaké kroky hodné následování, bychom u Eliáše v jeho poslání mohli vidět my? Eliáš měl uloženo mluvit za Boha. Přichází za Achabem a ukazuje na jeho hříchy. I když král sám nevraždil, tak vraždu zosnoval a financoval. Zabral půdu, která mu nepatřila, uplácel falešné svědky. Spáchal vše naprosto vědomě a bez jakékoli lítosti. Zde nestačí jen obecně kritizovat, ale hříšníkovi musíme na jeho hřích přímo ukázat.

Takové problémy řešíme ovšem s očí do očí. Nikoliv ještě s dalšími lidmi dokonce bez přítomnosti hříšníka. Když s ním mluvíme o jeho hříchu, potřebujeme, aby si uvědomil, jaké jsou důsledky toho hříchu. Bible je v tomto naprosto nekompromisní. Říká že „mzdou hříchu je smrt.“ (Řím 6,3). A tuto zprávu bychom měli stále připomínat tam, kde nejsou známky pokání a změny života. Máme oznamovat, že bez pokání a bez víry v odpuštění hříchu není možné se Bohu zalíbit. Čekejme proto vždy na pokání hříšníka a modleme se. Nechme pracovat Ducha svatého. Achab uslyšel, pochopil a činil pokání ze svého hříchu. A Bůh viděl, že Achab upřímně činil pokání a odpustil mu. Naším úkolem pak už je přinést jen tu radostnou zprávu o odpuštění hříchu.