27.6.2020

Jako včera i dnes pokračujeme ve čtení vyprávění Matouše o Ježíšových zázračných činech uzdravování. Ježíšova pověst léčitele překračuje hranice židovské komunity. Ježíš se žádostem o uzdravení nevyhýbá. V dnešním textu k němu přichází setník, důstojník římské armády. Prosí o uzdravení svého sluhy. Jako voják ví, co je to autorita, ví, jakou moc má vyřčené slovo. Je také přesvědčen, že Ježíš dokáže slovem uzdravit, že i takovou moc má. „Pane, nejsem hoden, abys vešel pod mou střechu, ale řekni jen slovo a můj sluha bude uzdraven“. Tato slova vyjadřují setníkovu naprostou důvěru v Ježíše a jsou odměněna jedinečnou chválou jeho víry, ač byl pohan. Ježíš žasne, že by někdo, kdo není Žid, mohl mít tak silnou víru, a vyzdvihuje jej jako příklad. A služebník je uzdraven.

„Pane, nejsem hoden, abys vešel pod střechu mou, ale řekni jen slovo – a má duše bude uzdravena“. Setníkova slova víry k Ježíšovi pravidelně pronášíme i při mši svaté. A pevně přitom věříme, že mají smysl a významnou účinnost v našich životech. Všímáme si také, jak se už večer poté, co Ježíš vyléčil setníkova služebníka a Petrovu tchýni, rozhojňují další a další případy uzdravení lidí z mnoha nemocí a slabostí. V Ježíšových vztazích k lidem zaujímají přední místo soucit a respekt. Je v častém styku s lidmi, občas se jich při uzdravování i jemně dotýká. Je služebníkem, který nese naše nemoci a slouží jak svému vlastnímu lidu, tak i pohanům. Uzdravení vede lidi k novým vztahům a k odpovědi ve formě následování Ježíše.