17.7.2020

Pro farizeje, o nichž píše dnešní evangelium, mělo nejvyšší hodnotu důsledné dodržování všech jejich předpisů. Pro židy bylo svěcení soboty jednou z nejsvětějších povinností. Už rabíni však dovolovali výjimky ze sobotního zákazu práce – hladoví lidé si mohli vymnout zrno z klasů na kraji pole. Další výjimka platila pro chrámové kněze, kteří v sobotu pekli předkládané chleby. Ale zde, jak říká Ježíš, je ještě „něco víc než chrám“. Sobota měla být obrazem Božího odpočinku po dnech stvoření. Měla být spíš dnem úlevy než dnem plným náročných náboženských úkonů. Měla být dnem zastavení Božího lidu, aby měl čas k hlubšímu poznávání Boha, který rád přebývá s lidmi. Ježíš jim ukazuje, že i v Písmu Bůh smýšlí jinak, že si přeje spíš milosrdenství než oběti.

Syn člověka je pánem nad sobotou. Byla to velmi silná slova, protože Ježíš se nebál ta slova vyslovit, protože jimi chtěl říci, že je Bůh. Ježíš o sobě prohlašuje, že je víc než chrám a že je pánem nad sobotu, přičemž chrám a sabat byly nejposvátnějšími židovskými institucemi. Farizeové poukázali na tradiční zachovávání soboty v souladu se Zákonem, ale nedokázali pochopit Ježíšovo učení, že „Syn člověka je pánem nad sobotou“. Byli příliš zaujati pravidly, předpisy a vyprázdněnými oběťmi, takže se míjeli s významem Ježíšova poselství – Božím milosrdenstvím a láskou. V Ježíšových očích jsou milosrdenství a soucit, zvlášť vůči nevinným a potřebným lidem, mnohem důležitější než chrámové oběti a obřady. Ježíš je přesvědčen, že všechen zákon musí sloužit zákonu lásky.