19.1.2021

Pro tehdejší židy, snad ještě více než pro dnešní, byla sobota velikým svátkem. Šabat, šábes. Kousek ráje uprostřed běžných dnů, kapka pokoje v moři starostí. A tak si svůj svátek bedlivě střeží, aby o něho nepřišli. Hlídají, aby každý žid dodržel a každá židovka aby dodržela předpis o sobotním klidu. Aby si svorně vychutnali chvíle, které Bůh dal lidem, aby obrátili svou pozornost od všeho, co je zaměstnává, a přivrátili ji ke Stvořiteli. V očích náročných pozorovatelů Ježíšovi učedníci nutně vyvolají pohoršení. Dělají, co se nepatří. Zásady a pravidla hovoří jasně – v sobotu nedělat nic, co zavání prací. Naproti tomu dnešní biblický text zobrazuje Ježíše jako někoho, kdo život chápe jako oslavu, něco, z čeho se máme radovat, co nás má těšit.

Sobota byla původně zamýšlena jako den odpočinku, aby lidé měli čas a prostor myslet na Boha, děkovat za Boží dary a postarat se o své zdraví a pohodu. Některé náboženské autority ale postupně svázaly sobotu tolika předpisy, že tím ohrozily její původní účel. Ježíš brání své hladové učedníky. Lidská nouze má přednost před obřadními předpisy soboty. Na jedné straně předpis, zvyk či tradice a na druhé straně člověk. Ježíš vše shrnuje do výstižného ponaučení: „Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu.“ Syn člověka je Pánem i nad sobotou. Ježíš je měřítkem. Každou tradici, všechny předpisy a přikázání, každý lidský nárok i moderní trend musí ustoupit před Kristovým požadavkem na lásku k bližnímu.