19.2.2021

Kázání, k němuž proroka Izaiáše vybídl Bůh, můžeme se vší pravděpodobností umístit do prvních roků po návratu Izraele z vyhnanství. Prorok nejprve vede Boží lid, aby si uvědomil, jak falešný postoj zaujímá (v. 1-3), poté vyhlašuje, jak má vypadat pravý půst (3-7), a v závěru ukazuje, k čemu postní praxe založená na spravedlnosti vede (v.8-12). Izraelský národ se s novou nadějí vrátil do své vlasti. Obtíže jsou však zde větší, než se dalo čekat. Ale Hospodin je zdánlivě netečný k modlitbám a bohoslužbám svého lidu. Pravým důvodem jeho mlčení však je to, že se zbožnost vyvoleného národa přiklání k nesprávným postojům. Izaiáš proto vystupuje a odsuzuje falešný půst, za nímž se skrývají hrubé sociální nespravedlnosti.

Čistě povrchní bohoslužbu, která se nepojí se solidaritou s chudými a spravedlností, vidí Bůh jako něco zcela neplodného. Pravými vnějšími projevy obrácení jsou upřímná láska k potřebným a milosrdenství k těm, kdo jsou utlačováni. Pouze tyto postoje vedou k proměně srdce. Zde jakoby už zaznívala Ježíšova slova: „Měl jsem hlad a dali jste mi najíst.“ Tvrzení, že základem postu a pravé bohoslužby je život naplněný láskou, v žádném případě nechce popírat význam konkrétních projevů postu. Naopak: připomíná, že kořenem postu i bohoslužby musí být láska. Postit se znamená tedy z lásky k Bohu a k bližnímu si něco odepřít. Pravá bohoslužba je založena na osobním vztahu k Bohu, kde není místo pro individuální zájmy nebo faleš.