20.3.2020

Páteční bohoslužba po 3. neděli postní nabízí v prvním čtení k zamyšlení verše z knihy Oz 14. Autorem je zde OZEÁŠ - prorok “spásného Božího hněvu”. On vidí projevy neutuchající Boží věrnosti věnované svému lidu, která se nenechává odradit ani dlouhotrvajícími hříchy národa. Izrael hřeší modloslužbou, společenskou nespravedlností, mělkou a alibistickou zbožností. Sám Ježíš používá pro její pranýřování Ozeášův citát: „Milosrdenství chci, ne oběť ”. Toto napomenutí je nadčasové pro každého, tedy i pro nás.

Prorok označuje každou modlitbu, bohoslužbu, liturgii, které nejsou provázeny milosrdenstvím ke druhým lidem a hlubokým poznáváním Hospodina, především prostřednictvím pokorné a vděčné poslušnosti, za nebezpečný sebeklam. Ozeáš takovouto jednostrannou a povrchní zbožnost přirovnává k obrazům z přírody: Podobá se „jitřnímu obláčku, rose, která hned po ránu mizí, plevám, jež z mlatu odvane vítr, dýmu z komína“. Podle Božího přislíbení zde ovšem Bůh bude při dostatku pokání lidu, osvobozenému od modloslužby „zeleným cypřišem“ (v. 9), v jehož stínu si lid odpočine a získá veškerá dobrodiní jeho lásky.

Dosavadní životní praxe lidu však na sebe svolává Boží hněv. Hospodin přesto zůstává lidu věrný i tehdy, kdy jej lid veřejně uráží a ponižuje modloslužbou, povrchní zbožností a společensou nespravedlností. Jeho věrnost a láska k člověku se nyní, kdy selhaly všechny ostatní prostředky, projeví trestem, který nemá být projevem spravedlivé odplaty, ale radikálním pokusem národ odvrátit od moru bezbožnosti a sociálního zla. Bůh je zde Bohem, který usilovně bojuje i za cenu nepochopení ze strany člověka, o lidskou lásku a věrnost, protože jen ty mohou člověka zachránit před zhoubným zlem hříchu a smrti.