2.5.2020

Událost zázračného nasycení a řeč o chlebě života, o nichž jsme v předcházejících dnech četli, se liší od ostatních Ježíšových zázračných znamení tím, že Ježíšovi učedníci vůči nim zaujímají stanovisko. Ježíš zde zjevuje svůj vlastní dar a sděluje, že on sám jej bude poskytovat a že tento dar je možné přijmout v jeho těle a v jeho krvi. Mnoho lidí se od Ježíše po této řeči odvrací a opouští ho ( v. 60-66). Jeho slova pokládají za těžká, nesnesitelná a nepřijatelná k uvěření. Dvanáct učedníků však s ním zůstává (v. 6,67). Ježíš se však snaží lidem poskytnout pomoc k chápání. Kromě toho jmenuje vlastní důvod jejich pohoršení, kterým je nevěra – nedostatek víry. Připomíná jim, že nemluví jako nějaký obyčejný člověk, nýbrž jako Syn člověka, který přišel od Boha.

Ježíš se ptá Dvanácti: „I vy chcete odejít?“ a nechává jim k odpovědi svobodu. Přitom však v ničem neslevuje ze svých slov, z toho, co řekl. Petr pronáší jasnou a promyšlenou odpověď: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží“ (v. 68-69). Petr ve své odpovědi nepoužívá obvyklého označení pro Ježíše. On nezmiňuje jeho význam pro lidi, nýbrž Ježíše nazývá pomocí výrazu, který vypovídá zcela o jeho vztahu k Bohu. Svaté je to, co náleží Bohu. Jestliže Ježíš je „Svatý Boží“, pak to znamená, že naprosto náleží Bohu, že je s ním zcela spojen. V tomto vyznání Petr zdůrazňuje to, co je základní a rozhodující: Ježíšův vztah k Bohu, jeho naprosté přináležení Bohu. Proto má Ježíš slova věčného života.