15.6.2020

Jakkoli je příběh z dnešního prvního čtení o Nábotovi v proudu času pradávný, prakticky ho zažíváme denně. Kdo by totiž, byť bohatý, stále netoužil po majetku druhých lidí? I velice zámožní se snaží vyhnat chudého z jeho políčka a zbavit ubožáka pozemku, který dostal jako dědictví po předcích. Kdo se spokojí s tím co má? Achab se tedy nenarodil jenom tehdy, ale – což je mnohem horší – Achab se rodí každý den a pro tento svět nikdy neumírá. A není sám, jediný, rodí se jich mnoho. Je mnohem více těch, kteří loupí, než těch, kteří o majetek přicházejí. Nebyl zabit pouze jediný Nábot. Každý den je nějaký Nábot utlačován. Každý den nějaký ubožák přijde o život. Takto terorizované lidstvo pozbývá své majetky, chudáci emigrují se svými ženami i dětmi.

Kam až chcete zajít, boháči, ve svých nezdravých tužbách? Chcete snad bydlet na zemi sami? Proč vyháníte a zabíjíte toho, kdo je člověk jako vy, a požadujete, aby příroda byla vaše? Země byla stvořena jako majetek všech, pro bohaté i pro chudé. Proč si vy, boháči, osobujete výlučné právo na půdu? Od přírody se všichni rodíme chudí. Příroda nezná boháče. Rodíme se totiž neodění, přicházíme na svět bez zlata a stříbra. Přicházíme na svět nazí, potřebující pokrm, oblečení, nápoje. Nahé nás země přijímá, neboť nahé nás zplodila: nemůže pojmout do hrobu náš majetek. Malý kousek země bohatě stačí jak chudému, tak bohatému. Příroda tedy nečiní rozdíly, když přicházíme na svět, a nečiní je , když umíráme. Vycházíme z ní všichni stejní a všechny stejně nás skryje v hrobě.